Představme si situaci. Je mi osmnáct, sedím ve Starbucks na Oxford Street v Londýně, popíjím nechutně přeslazené latté, v uších mám bílá sluchátka (mimochodem se mi zdá, že k tomuhle symbolu už dneska většina lidí opravdu vlastní iPody, ne tak jako dřív, že měli jen bílá sluchátka jen pro styl – tak jaká ekonomická krize?), poslouchám moje oblíbené kapely, ale nic z nich mě zas až tak nebaví. Tedy stane se ze mě přeskakovač a žádná písnička nehraje déle než minutu a půl. Trošku mě to naštve, tak zaplatím kafe, zvednu se, dojedu domů a zavřu se doma s kytarou a synťákem a vytvořím syntézu všeho toho, co jsem slyšel dopoledne v kavárně tak, aby mi to vyhovovalo a nemusel jsem přeskakovat songy v půlce. Jo a jsem černoch a mam bujný afro. Seznamte se, jsem zpěvák a kytarista kapely Black Kids.
Black Kids vznikli v roce 2006, přičemž výrazněji se prosadili o dva roky později, když vydali svoji prozatím jedinou desku Partie Traumatic. Víceméně ihned po vydání se deska začala dostávat výš a výš v britských albových hitparádách. Je jich pět, přičemž kromě baskytaristy a bubeníka v kapele funguje kytarista-zpěvák a dvě holky, co hrají na klávesy, přičemž jedna z nich se s již zmíněným kytaristou dělí o zpěv.
Znějí tak trochu jako Klaxons, tak trochu jako Killers, tak trochu jako mozek otupělý vedrem, který se rozhodně nezmůže na nic složitého a tak trochu do toho vpadává zpěvačka z hlasem jak z revivalu The Sounds. Jejich songy jsou přesně toho typu, že je slyšíte ráno v tramvaji, ale ještě po cestě na oběd si je zpíváte – nebo spíš se snažíte, tak jako já, po paměti skládat melodie s útržky textů, které jste si zapamatovali (které samozřejmě doplňujete o svoje vlastní vymyšlená pseudoslova tak „aby to znělo“). Jo, cit pro hitovky rozhodně mají. U posledního tracku se už nemůžete zbavit pocitu, že podobně znějící věc je někde na začátku alba, ale než na to přijdete, deska skončí, takže dobrý. O track víc a byl by oheň na střeše, tohle je akorát. Zatím 1:0 pro kapelu.
Z velkého nadšení se posléze stalo trochu zklamání, když jsem se schválně chtěl podívat, jak to kapele hraje na živo. Vybral jsem si náhodně video na youtube a nestačil se divit. Člověk snad ani nemůže Black Kids vytknout nějakou instrumentální neschopnost (přestože kytarista není žádný Jonny Greenwood), ale celkově to tak nějak „nehraje“. Možná mohli zůstat takhle syroví i na albu. Kdybych nebyl zvyklý na uhlazenou verzi, nijak bych se při živáku neošíval. Každopádně se ale jednalo o záznam jejich prvního televizního vystoupení, takže nelze čekat zázraky. Nakonec po několikátém shlédnutí musím trochu ustoupit a uznat, že se s první klapkou popasovali docela dobře. Kdyby náhodou přijeli do Prahy, půjdu. Takže 2:0.
Myslím si, že Black Kids jednoznačně stojí za to, abyste jim dali šanci. Prostě parta kámošů uchytila pop tak, jak ho současně chápou a vnímají. A trefili se do mého gusta. Neříkám, že nebudu teď měsíc poslouchat nic jiného. Ale ednou za čas, proč ne. Jsem ale zvědavý, co s nimi provede moment druhé desky. Pokud vůbec kdy vyjde… Prozatím však za mě ano a díky, vaše deska je přijemný prázdninový společník do autobusu za babičkou. Pro toho, který se snaží najít něco převratného a nového tahle syntéza sestavená z výtažku iPodů „indie kids“ rozhodně není to, co hledá. Těm z vás, kteří patří do této skupiny, přeji hodně štěstí. Hledejte dál, třeba jednou i najdete…
http://www.myspace.com/blackkidsrock
Autor: Martyn Starý
