Po dlouhé době se dostáváme opět k rozhovorům a dnes to bude můj kamarád, zpěvák a kytarista Michal Motyčka z kapely Niceland.
Začínal jako písničkář, zpíval a hrál na svojí akustice většinou jen pro sebe, neměl žádné zkušenosti s vystupováním před lidmi a když se jen tak náhodou přihlásil do soutěže Coca-Cola Popstar, tak se mu rázem změnil život, soutěž vyhrál a čekal ho kontrakt na nahrávání a vydání alba u Sony Music. Po 2 letech od vydání debutového alba Little Black Book(které jen tak mimochodem mělo obrovský úspěch u lidí) se chystá vydat své druhé album! A třeba se dozvíme o nové desce něco víc.
Začnu stejně jako u Adama v předchozím rozhovoru, jak vypadá tvoje každodenní ráno?
No tak třeba dnešní ráno jsem spokojeně usínal (včera bylo extra dlouhý Bounce! Bounce!). Ale pravidlo to není, většinou se budím mnohem dřív (v těch vedrech teď se fakt spát dlouho nedá), šáhnu po krabičce cigareta zapálím si, zapnu televizi, jako zvukovou kulisu, udělám kafe, vrhnu se na facebook a maily…Takže docela nuda.
Chtěl jsi být už od mala hudebníkem?
Myslím, že jo. Na sbírání, ježdění na popelářském voze nebo hašení požárů mě nikdy nic zas tak moc nefascinovalo. Ale odmala zpívám, vždy a všude. Někdy je to pro okolí otravný, protože ten jukebox v hlavě nemůžu zastavit a broukám si a podupávám. Asi u toho vypadám, jako retard, ale co se dá dělat. Naštěstí to řeší dost často iPod na uších. To je sociálně o trochu přijatelnější, řekl bych…Jak že zněla otázka? Jo, no řekl bych že asi chtěl. Vždycky.
Kdo se v klubové scéně pohybuje, tak jistě ví, že se chystáš vydat s kapelou novou desku, jaký z ní máš pocit? Bude to velký nářez?
No minimálně pro mě určitě:) Ale tak popravdě, jde vlastně o druhou debutovou desku. První byla hodně sólová a i nahrávka měla blíže ke studiové tvorbě. Nová deska je známkou celé kapely, jako celku. Tak jsme ji vytvářeli na X hodniách zkoušek a s Amákem(pozn. red. – producent a člen kapely Night) pilovali ve studiu. A hlavně už teď víme, že ty věci fungují naživo o dost víc, než písničky z první desky. Taky do toho víc řežem a to byl přesně záměr.
Už víš, jak se bude deska jmenovat?
Popravdě ještě netušíme. Nějaké návrhy padaly, některé třeskutě vtipné a tudíž nepoužitelné. Ale naposled v autě třeba název Schizo….tedy schizofrenní, docela hezky by to náladu těch věcí odráží. Ale uvidíme. Ona nás nějaká múza ještě určitě osvítí.
Jaký je tvůj největší sen, kterého by jsi chtěl dosáhnout?
Jsem vrozený pesimista, tak se nechávám vždycky příjemně překvapit vlastně. Ale s druhou deskou máme svoje plány, které bych ještě úplně nechtěl odtajňovat. Ale obecně je to taková klasika. Hodně koncertů, hodně fanoušků, možnost se hudbou živit a nemyslet na to, jak člověk zaplatí nájem a aby mu zbylo ještě na rohlík. A taky hlavně, aby se to co děláme líbilo co nejvíce lidem. Nemá smysl si namlouvat, že to děláme jen pro sebe.
Jakou kapelu by jsi doporučil čtenářům, která není u nás až tak známá?
Pojem známá kapela má v téhle zemi trochu širší rozměr. Ale z českých a nových určitě Johny Said the Number, o kterých sem ti básnil (a nebylo to jen tou vodkou) na posledních narozeninách Bandzone. Nedávno jsem se taky vrátil ke své středoškolské lásce – kapele/projektu Big Sleep, s jejím frontmanem se právě snažím dohodnout nějaký akustický koncert v Praze.
Jak sis mohl v předchozím rozhovoru všimnout, tak Adam na tebe praskl, že máš nemanželské dítě, co by jsi mohl prasknout na Adama ty? : )
Že to dítě je jeho a nechtěl se za mě provdat : )
Na jaký koncert se letos nejvíc těšíš?
Letos jsem si nechal ujít koncertů hodně, ale snad vyjde aspoň jeden…a budu tedy trapně neoriginální, ale Muse na Rock for People
(popřípadě na Fequency v Rakousku, kam se možná s kapelou chystáme na výlet)
